Ta klišé o tom, jak se i každá maličkost počítá, mi jednu dobu lezla krkem. Byla jsem mladá, hledala práci a neměla čas na hlouposti. A na druhou stranu jsem toho času měla moc, toho času, kdy jsem se na sebe zlobila, že mi věci nevycházejí podle plánu. Vlastně, nevyznala jsem se sama v sobě. Nějakou dobu předtím jsem se ve zlém rozešla s kamarádem, který měl ve všem jasno. Který si v sedmnácti založil důchodové spoření. Který věděl, jakou holku pro život chce i kolik dětí. Děsilo mě to, protože já takový plán neměla. Na jednu stranu mi připadalo rozumné ho mít a zlobilo mě, že ho nemám. Že nemám nejmenší představu, co budu dělat za zaměstnání, jakého chci muže a už vůbec jsem si nebyla jistá dětmi a jejich počtem. Víte přece, jaké to je, když se cítíte dospělí na to, abyste vyletěli ze školy a začali vykonávat nějakou placenou činnost, ale ani ve snu nevíte, co teď, že? Být dost dospělá na to, abych si taky udělala nějaký plán, protože je přece známkou dospělosti mít plán
Stejně je zvláštní, jak se lidé a život v páru mění. Vlastně o tom přemýšlím víc teprve pár dnů, od momentu, kdy jsem napsala příteli, se kterým jsem dlouho nebyla v kontaktu. Naše životy se během odmlky změnily, on se čerstvě oženil a já čerstvě vystřízlivěla (ale ne z manželství, nebojte, tam iluze nemám už dávno). A žena filmového kritika to také neměla (a jistě nemá ani teď) lehké. Sice vrána k vráně sedá, ale protiklady se přitahují. Sice nás v páru spojují city, zážitky a podobný pohled na (pro nás) důležité věci, ale protože (naštěstí) nejsme stejní, někdo je v páru prostě ten výřečnější, manuálně zručný, chytřejší, vtipnější, svobodomyslný, nebo naopak mlčenlivý, trochu nešikovný, střelenější, podivínský, upnutý, přemýšlivější a další ty věci, které úplně nemusíme chápat, ale prostě je bereme jako součást toho celého balíčku, které má jeho/její osoba a svým způsobem je milujeme, i když je neumíme úplně pochopit, uchopit a někdy nás prostě štvou. Ale protože se miluj